Každý z nás má v sobě hlas, který komentuje, hodnotí a často také kritizuje. „Zase jsem to nezvládla.“ „Jsem neschopná“ „Nikdy nebudu dost dobrá.“ Zní vám to povědomě?
Sebekritický vnitřní hlas známe téměř všichni. Někdy se objeví jen jako drobné pošťouchnutí, jindy nás dokáže zavalit a paralyzovat. A i když někdy může motivovat třeba k opatrnosti („Příště si dej víc pozor“), častěji v nás zanechává úzkost, stud a pocit vlastní nedostatečnosti.
Možná jste už slyšeli, že by pomohlo „mít se rád“. Jenže sebeláska většinou nevznikne jednoduše rozhodnutím. Není to přepínač, který zmáčkneme a jsme náhle plní laskavosti k sobě samým. Je to proces – většinou dlouhý, někdy bolavý, ale vždy důležitý. A začíná tím, že si všimneme, jak sami se sebou mluvíme.
Proč jsme na sebe tak přísní?
Sebekritický hlas nevzniká z ničeho. Často si ho neseme z dětství – z prostředí, kde bylo třeba si lásku „zasloužit“, kde se oceňoval výkon víc než snaha, kde se chybám nedávala šance. A tak jsme si zvnitřnili tón, který jsme kdysi slýchali zvenčí.
V dospělosti pak ten hlas převlékáme za „realitu“, „objektivitu“ nebo „snahu být lepší“. Jenže když je vnitřní kritik příliš hlasitý, bere nám odvahu růst. A místo motivace přináší vnitřní boj.
Co tedy s tím? Začněte malými změnami v jazyce
Jedním z nejdostupnějších způsobů, jak začít budovat laskavější vztah k sobě, je změnit jazyk, kterým sami k sobě mluvíme. Nejde o falešný pozitivismus nebo přetvářku. Jde o to, nahradit destruktivní věty takovými, které respektují realitu – a nedrtí nás.
Zkuste si představit, že mluvíte ke své kamarádce nebo vlastnímu dítěti. Řekli byste jim: „Zase jsi to pokazila, jsi nemožná“? Pravděpodobně ne. A pokud ano – co by to s nimi udělalo?
Namísto…
„Jsem úplně neschopná. Tohle se mi vždycky stane.“
„Jsem hrozná matka, všechno kazím.“
„Nikdy nic nedotáhnu do konce.“
„Zas jsem se přejedla. Nemám žádnou vůli.“
„Nevypadám dost dobře. Nemůžu takhle jít ven.“
Zkuste:
„Teď se mi to nepovedlo, ale učím se. Příště to může být jinak.“
„Dneska to bylo těžké. Nejsem dokonalá, ale snažím se být tu pro svoje děti co nejlíp.“
„Mám teď méně energie. Potřebuju si odpočinout – pak se k tomu vrátím.“
„Možná jsem dneska jedla z emocí, ne z hladu. Co asi opravdu potřebuju?“
„Mám nárok vypadat jako člověk. Ne jako upravený filtr.“
Možná se tyhle věty budete nejdřív učit jako cizí jazyk. Možná vám přijdou „slabé“, „divné“, „nepřesvědčivé“. To je v pořádku. Laskavost k sobě je dovednost. A stejně jako se učíme jazyk trpělivostí a opakováním, můžeme se naučit i laskavější komunikaci se sebou.
Není to o tom přestat dělat chyby
Laskavost k sobě není o tom, že už nikdy nezakopneme. Je o tom, že se na sebe po zakopnutí nevrhneme s vnitřním klackem v ruce. Je o odvaze přiznat si neúspěch, nejistotu a že mohou bolet – a zároveň v tom všem zůstat pro sebe podpůrní, ne trestající.
Sebekritika nás může tlačit k výkonu. Ale jen laskavost nám dovolí selhat a zkusit to znovu. A růst bez strachu.
Co pomáhá kultivovat vnitřní laskavost?
- Zastavte se: Všímejte si momentů, kdy se váš vnitřní kritik ozývá. Kdy vás sráží? Jakým tónem mluví? Co ve vás vyvolává?
- Zvědavost místo soudů: Zkuste se na sebe dívat jako pozorovatel: „Tohle se mi teď stalo. Proč asi? Co se to ve mně děje?“
- Psaní si vnitřních vět: Zapište si konkrétní věty, které si často říkáte, a zkuste k nim vytvořit laskavější alternativy. Můžete si je připomínat, mít je na očích.
- Představte si, že mluvíte k dítěti: Když nevíte, jak se sebou mluvit, zkuste si představit, že mluvíte k malému dítěti – svému já, které se právě bojí nebo stydí. Co by od vás potřebovalo slyšet?
- Zdroje podpory: Někdy potřebujeme, aby nám laskavější jazyk k sobě ukázal někdo druhý – kamarád, psychoterapeut, nebo linka důvěry. I to je forma péče o sebe.
A co když se vnitřní kritik nechce ztišit?
Někdy máme vnitřního kritika tak silného, že žádná z výše uvedených vět nezabírá. Možná znějí falešně. Možná je okamžitě přehluší protiargument. „Ne, to není pravda. Jen se vymlouváš.“ V takových chvílích pomáhá vědět: nejste v tom sami.
Psychoterapie nebo rozhovor s odborníkem může být místem, kde se tenhle vnitřní dialog postupně mění. Kde se učíme slyšet i jiné hlasy – ty, které nás podporují, drží a připomínají, naši vlastní hodnotu, i když právě nejsme dokonalí.
Závěrem: Laskavost není slabost. Je to odvaha.
Být k sobě laskavá neznamená, že bych se vzdávala svých cílů, že bych polevila, nebo že bych byla „měkká“. Znamená to být k sobě spravedlivá. Umět si přiznat své limity, chyby nebo únavu – a přesto se za to neodsuzovat.
Laskavost je tichá, ale pevná. Drží nás, když se kolem všechno rozpadá. Pomáhá nám nadechnout se ve chvílích, kdy už nezbývá sil. A dává nám prostor začít znovu – ne tím, že se nutíme k výkonu, ale tím, že si dovolíme být člověkem.
___________________________________________________________________________________
🧠 Cítíte, že je toho na vás moc? Nebo že vnitřní kritik má poslední slovo příliš často?
Na psychoterapeutické lince Sluchátko jsme tu pro vás. Můžete mluvit o čemkoliv – v bezpečí, anonymně, bez hodnocení.
📞 212 812 540
Neváhejte. Zavolat můžete i „jen tak“. Laskavost začíná někdy právě tím, že si dovolíme nebýt na všechno sami.
