Když odejde někdo, koho opravdu milujete, váš svět se na chvíli zastaví. Vnitřně pocítíte, že čas se zpomalil nebo zamrzl, protože ztráta hluboce zasáhne vaši duši. Přitom ale svět kolem vás pokračuje dál – lidé žijí své životy, den se mění v noc, a běžné události a nároky na vás neutichají. Přesto v tom všem už nikdy nic nebude úplně stejné. Něco se uvnitř vás navždy změnilo a vy už nemůžete být jako dřív.
“Jsem normální, že na ni/něj cítím vztek?”, “Proč chvíli cítím bolest a zármutek a chvíli vděk za společný čas?” “Budou ještě někdy věci tak jako dříve?” Má teď vůbec ještě něco smysl? Jak mám dál žít bez něj/ní? Jak na něj/ni můžu nezapomenout a přitom jít dál? Pokud si kladete takové či podobné otázky, je pro vás psychoterapie vhodným společníkem pro čas truchlení.
Jak vypadá žal?
Žal není jen smutek. Je to komplexní emoční reakce, která může zasahovat celé naše prožívání – psychické, tělesné i vztahové. Přichází ve vlnách, často nečekaně, a může být různorodý:
- Vztek – na zesnulého, že nás „opustil“, na sebe, že jsme možná mohli něco udělat jinak, nebo na zdravotníky, okolí, osud.
- Pocity viny – myšlenky typu „měl/a jsem mu/jí častěji říkat, že ho/jí mám rád/a“ nebo „kdybych tehdy zareagoval/a jinak, možná by…“ jsou časté a velmi lidské.
- Úleva – pokud blízký dlouho trpěl, může být jeho odchod paradoxně provázen úlevou. Následně však přichází stud nebo výčitky z této úlevy.
- Prázdnota – někdy člověk „jede na autopilota“, funguje mechanicky, bez emocí. I to je normální součást procesu truchlení.
- Tělesné projevy – žal může bolet i fyzicky. Lidé popisují tíhu na hrudi, tlak v krku, únavu, nevolnost nebo poruchy spánku.
- Halucinační prožitky – někteří pozůstalí mají dojem, že zahlédli svého blízkého v davu, nebo slyší jeho známé kroky či klíče ve dveřích. To není známka „šílenství“, ale přirozená reakce mozku na hlubokou ztrátu.
Truchlení je individuální a žádaná emoce, která se v něm objeví, není „špatně“. Je v pořádku necítit to, co „by se mělo“ – i když vás okolí nebo vaše vlastní očekávání přesvědčují o opaku. Žal má mnoho tváří a zaslouží si respekt a laskavý prostor.
Fáze truchlení
Možná už jste slyšeli o pěti základních fázích truchlení, které popsala švýcarsko-americká lékařka a psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross. Tento model původně vznikl na základě práce s lidmi, kteří se dozvěděli o své nevyléčitelné nemoci, později byl rozšířen i na pozůstalé. Jednotlivé fáze mohou vypadat následovně:
- Popření – Šok a nevíra. V první chvíli může mysl odmítat realitu ztráty: „To není možné. Nemohl/a umřít.“ Popření je přirozenou ochranou před náhlým emočním přetížením.
- Hněv – Sílící vědomí ztráty může přinést rozhořčení. Hněv může být namířený různými směry – na lékaře, osud, Boha, okolí nebo i na zesnulého či sebe samotného. Jde o snahu najít viníka v situaci, která nedává smysl.
- Vyjednávání – Pokusy „zvrátit“ realitu pomocí myšlenek typu: „Kdybych jen…“ nebo „Kéž by se dal čas vrátit.“ Mnohdy jde o vnitřní dialog s vyšší mocí nebo osudem, hledání podmíněné naděje.
- Deprese – Ve chvíli, kdy si začneme naplno uvědomovat nezvratnost ztráty, může přijít hluboký smutek, prázdnota, únava nebo beznaděj. Tato fáze není patologická, je to přirozená součást truchlení.
- Přijetí – Postupné smíření se s realitou ztráty. Neznamená zapomenutí ani „vyrovnání se“ v absolutním slova smyslu, ale schopnost žít dál, aniž by bolest zcela ovládala náš život.
Je důležité si uvědomit, že tyto fáze nepřicházejí v přesném pořadí a ne každý je zažívá všechny nebo stejným způsobem. Truchlení není lineární proces – spíše než po schodech se jím člověk pohybuje jako po spirále. Někdy se může vracet zpět, jindy některé fáze prožít jen krátce nebo velmi intenzivně. Každý truchlí jinak – svým vlastním tempem, ve svém vlastním rytmu.
Moderní psychologický přístup k truchlení zdůrazňuje individualitu procesu a význam tzv. „dvojího procesu truchlení“ – tedy střídání konfrontace se ztrátou a návratu k běžnému životu. Je zcela v pořádku mít dny, kdy se cítíte lépe, i když „by se to ještě nemělo“. I to je součást uzdravování.
Praktické kroky pro zvládání zármutku
Zármutek je psychický proces, který se dotýká celého člověka – těla, emocí, myšlení i každodenního fungování. V náročném období po ztrátě může pomoci soustředit se na malé konkrétní kroky. Nejde o „řešení smutku“, ale o jemnou podporu vlastní stability v době, kdy se všechno jinak rozpadá.
Někteří lidé nacházejí útěchu v tom, že se se zesnulým „sdílejí“ svůj každodenní život, třeba v myšlenkách. Mohou na ni/něj mluvit, psát dopisy nebo vzpomínat na společné chvíle. I takzvaný „jednostranný“ kontakt může být součástí pokračujícího pouta, které pomáhá vnitřně zpracovat a integrovat ztrátu.
Někdo rád zahrne zesnulého do své každodennosti – třeba prostřednictvím jeho fotografie na stole, poslechem oblíbené hudby při vaření nebo používáním jeho oblíbeného hrnečku. I takové malé způsoby mohou být součástí pokračujícího vztahu a pomáhat udržovat pocit blízkosti.
Dopřejte si čas. Smutek se nedá uspěchat. Pomoc často není „v tom, co udělám“, ale v tom, že si dovolím být takový/á, jaký/á právě jsem – smutný/á, zranitelný/á, unavený/á… a že najdu způsoby, jak v tom nebýt úplně sám/sama.
Rituály a uchovávání památky
Některým lidem pomáhají osobní rituály jako způsob, jak udržet spojení se zesnulým a zpracovat ztrátu. Může to být například zapálení svíčky v určitou denní dobu, příprava oblíbeného jídla zesnulého nebo napsání dopisu na výročí. Někteří nacházejí útěchu v návštěvě hrobu, chvíli ticha či modlitbě. Pro jiné může být smysluplné poslechnout si hudbu, kterou měl/a rád/a, nebo vysadit strom či rostlinu na památku, která bude růst a připomínat život. Symbolické rituály, jako je pouštění lampionů, balonků či zapálení papírových světel, mohou rovněž pomoci vyjádřit city. Někdo si rád založí pamětní album nebo deník se vzpomínkami, fotkami a příběhy o zesnulém.
Samozřejmě, ne každý cítí potřebu rituály provozovat – každý si nachází svou vlastní cestu, která mu nejlépe vyhovuje.
Někteří lidé si rádi uchovávají vzpomínky živé například prostřednictvím receptů, vůní, tradic nebo oblíbených výrazů či vět, které zesnulý/á používal/a. I když už fyzická přítomnost chybí, nemusí to nutně znamenat konec vztahu, každý si jej můžeme udržovat po svém.
Sdílení příběhů o zesnulém s ostatními, například v rodině nebo mezi přáteli, může pomoci ztrátu lépe uznat a zároveň posílit pocit vzájemného spojení. Pro někoho může být právě toto sdílení významnou oporou.
U některých lidí se vztah k zesnulému promění i do veřejné činnosti – založení nadačního fondu, pomoc druhým, osvěta nebo podpora výzkumu. Psychologicky mluvíme o truchlení skrze smysl: bolestná zkušenost je přetavena do činu, který dává utrpení nový význam. Tento způsob není pro každého, ale pro mnohé se stává důležitou součástí cesty k uzdravení – vytváří kontinuitu, pocit smyslu a živou připomínku toho, koho milovali.
K znovunalezení rovnováhy může pomoci
…prožívání radosti. Pro někoho může být důležité slyšet, že radost není projevem zapomnění nebo zrady. Zesnulý může zůstávat součástí vašeho života – i v okamžicích štěstí.
…zvědomování toho, kým jste teď. Ztráta blízkého člověka často proměňuje naši identitu. Někdy může být bolestné i osvobozující položit si otázku: „Kdo jsem, když on/ona tu není?“
…přijetí pomoci. Blízcí lidé, terapeutická podpora nebo skupiny pro pozůstalé – to všechno mohou být cenné zdroje, které pomáhají nést bolest a postupně uzdravovat duši.
…kontakt s přírodou. Klid stromů, šumění řeky, pravidelný rytmus ročních období – to vše může poskytnout prostor, kde se objevuje vnitřní opora.
…čtení knih o zármutku. Odborné nebo osobní příběhy mohou nabídnout rámec pro vlastní prožívání a ulevit od pocitu, že „se něco děje špatně“. Mnozí zjistí, že to, co cítí, je normální součástí truchlení.
…sdílení zkušeností s těmi, kteří „vědí, jaké to je“. Podpůrné skupiny pro pozůstalé mohou být pro některé lidi klíčovým místem, kde bolest dostává slova – a kde vzniká nový pocit sounáležitosti.
…dovolit si hledat novou podobu života. Rovnováha se nemusí vrátit ve stejné podobě jako dřív. Může být jiná. A může potřebovat čas. Psychoterapie vám na této cestě může být trpělivým a bezpečným průvodcem.
Co psychoterapeutická pomoc pozůstalým nabízí a kdy ji vyhledat
Psychoterapie může být bezpečným a podpůrným prostorem, kde je možné sdílet to, co se těžko říká nahlas – třeba vztek na zesnulého, únavu z dlouhého zármutku nebo obavy, zda je „všechno v pořádku“. Terapeut vás nebude soudit ani posuzovat. Bude vám naslouchat a pomáhat hledat cestu, jak žít dál – jinak, ale s úctou k tomu, co bylo.
Možná je čas obrátit se na odborníka, pokud:
- intenzivní bolest trvá měsíce bez úlevy
- napadá vás, že byste chtěli být „tam, kde je on/ona“
- máte potíže postarat se o své základní potřeby
- saháte po alkoholu nebo jiných látkách, abyste bolest otupili
- cítíte se izolovaně nebo úplně odříznutí od světa
- nezvládáte běžné denní činnosti, třeba chodit do práce
- cítíte touhu znovu najít v životě vnitřní rovnováhu
Pokud je vám právě teď hodně zle, může být prvním krokem zavolání na krizovou linku – například na nonstop Linku první psychické pomoci 116 123. Je zdarma, anonymní a dostupná kdykoliv. Pracovníci na lince pomáhají zvládnout nejtěžší okamžiky, když už člověk neví, co dál.
Psychoterapie je něco jiného – není určena pro zvládání akutní krize, ale pro dlouhodobou podporu a uzdravování. Můžete se na ni obrátit tehdy, když hledáte bezpečný prostor, kde budete moct truchlení zpracovávat ve svém rytmu a s doprovodem někoho, kdo ví, jak podporovat druhé v truchlení.
Někdy stačí, aby nás někdo doprovázel – ne aby za nás něco vyřešil, ale aby nám pomohl unést to, co je těžké.
