Kolikrát jste si kladli otázku: “Zvládnu to sám(a)”? Kolikrát jste cítili, že už vás to přerůstá, ale stejně jste mlčeli? Možná proto, že nevíte, jak to říct. Možná proto, že se bojíte odmítnutí. Nebo prostě proto, že si myslíte, že byste to měli zvládnout bez cizí pomoci.
Říct si o pomoc bývá někdy těžší, než pomoc nabídnout. Možná jsme zvyklí zvládat věci sami. Možná jsme vyrostli v prostředí, kde se o potřebách moc nemluvilo. Nebo se prostě bojíme, že budeme na obtíž.
Jenže každý z nás se občas blíží k hranici svých sil a právě tam začíná prostor pro laskavost i vůči sobě. Tento článek je o tom, že a proč je důležité si o pomoc říct, proč je to tak obtížné a hlavně, jak to udělat.
Proč je důležité říct si o pomoc
Když si o pomoc neřekneme, často se dostáváme do začarovaného kruhu: jsme unavení, podráždění, ztrácíme nadhled. Můžeme pak mít pocit, že selháváme a přitom jediná věc, která nám doopravdy chybí je podpora.
Pomoc od druhých nás nedělá slabšími. Naopak dává nám možnost zůstat člověkem, který ví, že nemusí všechno zvládnout sám. Výzkumy v oblasti sociální psychologie ukazují, že lidé, kteří si umí říct o pomoc, se těší lepšímu duševnímu zdraví, mají pevnější vztahy a jsou odolnější vůči stresu. Není to proto, že by byli slabší. Je to proto, že jsou schopni svou zranitelnost přijmout jako součást lidské zkušenosti.
K sobě laskavě, i když to nejde
Když se nám nedaří říct si o pomoc, často se obviňujeme: “To bych ale měl zvládnout.” “Proč to nedokážu jako ostatní?” Ale sebekritika nám nepomůže najít odvahu. Naopak se v ní ještě více uzavíráme.
Koncept lásky či soucitu k sobě nám nabízí jinou cestu: zacházejme se sebou stejně laskavě, jak zacházíme s dobrým přítelem. Když vidíme kamaráda, který se trápí a nechce nikoho zatěžovat, řekneme mu “Každý někdy potřebuje pomoc.” Tuhle větu můžeme říct i sami sobě.
Žádat o pomoc není selhání. Je to akt odvahy a zralosti.
Když čekáme, že druzí poznají naši potřebu
Mnozí z nás si v hloubi duše přejeme, aby někdo prostě viděl, že to nezvládáme. Aby přišel sám, nabídl pomoc, aniž bychom museli cokoliv říkat. Je v tom touha být viděn, být důležitý natolik, že druhý člověk pozná naši potřebu beze slov.Někdy to funguje. Někdo si všimne, uhodne, pomůže. Cítíme úlevu a vděčnost. Ale často vnímáme možná i pocit viny (“měla jsem to říct sama”), možná pachuť zklamání ze sebe sama (“zase jsem to nezvládla”), nebo paradoxně pocit, že “se to vlastně nepočítá”, protože jsme si o pomoc neřekli my sami.
Proč to nestačí
Čekání, že někdo uhodne naši potřebu, je riskantní strategie. Děláme ze vztahu nevyslovený test: “Pokud mu na mně opravdu záleží, měl by poznat, že pomoc potřebuju.” A když neuhodne? Cítíme se nevidění, zrazení, nedocenění a přitom druhý člověk možná vůbec netuší, že něco není v pořádku.
Lidé nejsou telepati. I ten, kdo nás miluje a zná dobře, nemůže vždy odhadnout, co přesně potřebujeme. A když mlčíme, bereme druhému možnost pomoci nám a zároveň se připravujeme o možnost aktivně svou situaci ovlivnit.
Rozdíl mezi “někdo uhodl” a “řekl/a jsem si”
Když nám někdo pomůže, aniž bychom si o to řekli, může to být krásné a dojemné. Ale říct si aktivně o pomoc je něco jiného. Je v tom síla. Přijímáme odpovědnost za své potřeby, komunikujeme je, stáváme se aktivními hybateli vlastního života, ne pasivními příjemci “pomoci” (nebo kontroly?).
Říct nahlas “potřebuju pomoct” nás staví do role někoho, kdo ví, co potřebuje, a má odvahu to vyslovit. Posiluje to náš pocit vlastní hodnoty a kompetence. Nejsme bezmocní, nejsme neviditelní, jsme lidé, kteří dokážou pojmenovat svou potřebu.
Vyslovením svojí potřeby dáváme druhému jasnou příležitost nám pomoci. Nemusí hádat, nemusí se bát, že se splete. Můžou jednoduše reagovat na to, co jsme my přednesli.
Proč je to tak těžké
Říct „potřebuju pomoct” může oživit naše staré obavy či bolestivé vzpomínky. Za obtížemi žádat o pomoc často stojí konkrétní důvody:
“Nechci nikoho obtěžovat”
Možná jsme vyrostli s pocitem, že naše potřeby jsou méně důležité než potřeby druhých. Že bychom měli být silní, nezávislí, neviditelní. Že žádat o něco znamená zatěžovat.
“Měl(a) bych to zvládnout sám(a)”
Někdy máme nastavené příliš vysoké standardy sami na sebe. Myslíme si, že pokud si řekneme o pomoc, znamená to, že jsme selhali. Že nejsme dost dobří.
“Už jsem o pomoc žádal(a) a nikdo nepřišel”
Možná jsme v minulosti byli odmítnuti, ignorováni nebo zesměšněni, když jsme si o pomoc řekli. Náš mozek si pamatuje: “Naposledy to bolelo, nebudu to raději zkoušet znova.” Možná nám někdo řekl: “To přece nic není,” nebo “Přestaň si vymýšlet,” nebo prostě nikdo nepřišel, když jsme pomoc potřebovali.
Taková zkušenost v nás zanechává hlubokou stopu. Učí nás, že není bezpečné ukazovat své potřeby. Že je lepší všechno zvládnout sám, než riskovat další zklamání.
“Nezasloužím si pomoc”
Někteří z nás nesou si nesou přesvědčení, že si pomoc prostě nezasloužíme. Že nejsme dost dobří, dost důležití, dost hodnotní. Možná v sobě i dnes slyšíme kritické hlasy, které nám říkají, že “si zase jen stěžujeme” nebo že “jiní to mají horší”.
Tento nízký pocit vlastní hodnoty může pramenit z toho, jak s námi v dětství zacházelo naše okolí, z dlouhodobých vztahů, ve kterých byla naše hodnota zpochybňována, nebo ze situací, kdy naše potřeby opakovaně nebyly brány vážně. Učíme se, že naše bolest “není dost velká” na to, aby si zasloužila pozornost.
Tyto naučené vzorce nejsou slabostí. Jsou stopou po tom, že a jak jsme se naučili přežít v náročných situacích.
Co je za tím: psychologické mechanismy
Za obtížemi požádat o pomoc může stát celá řada různých psychologických mechanismů:
- Teorie attachmentu (citové vazby) říká, že naše schopnost žádat o pomoc se formuje už v raném dětství. Pokud jsme vyrůstali v prostředí, kde naše potřeby byly vnímány jako legitimní a kde nám byla pravidelně poskytována podpora, je pro nás přirozenější si o pomoc říkat i v dospělosti. Pokud jsme ale zažili opakované odmítnutí, nedostupnost nebo trest za projevené potřeby, naučili jsme se přizpůsobit a být “silní” a “nezávislí”.
- Naučená bezmocnost. Pokud jsme v minulosti opakovaně zažívali, že naše prosba o pomoc nic neřeší, že pomoc od nikoho nepřijde nebo že se situace stejně nezmění, můžeme přestat věřit, že má smysl se snažit. Učíme se: “Stejně to nepomůže, tak proč to zkoušet?”
- Stud a stigma. Žijeme ve společnosti, která často oslavuje individualismus, sílu a nezávislost. Potřebovat pomoc může být vnímáno jako slabost nebo selhání. Bojíme se, co si o nás budou myslet druzí a jak nás budou hodnotit.
- Perfekcionismus – pokud potřebujeme vypadat, že jsme kompetentní a schopní a že máme neustále všechno pod kontrolou, může se přiznání potřeby pomoci rovnat spadnutí naší fasády. Říct “nezvládám to” může vypadat jako přiznání nedokonalosti.
- Trauma – konkrétní traumatické zkušenosti, kdy jsme si řekli o pomoc a byli jsme zneužiti, zrazeni, poníženi nebo někdo zklamal naši důvěru. Takové zkušenosti mohou vytvořit hluboký strach z opětovného otevření se.
- Kulturní a rodinné vzorce – v některých rodinách nebo kulturách se více zdůrazňuje soběstačnost, tvrdost, “nenaříkat”. Možná jsme slýchávali “Každý má své problémy,” “Musíš být silný/silná.” Tyto hodnoty pak neseme v sobě a obtížně se nám mění.
- Genderové role – muži jsou často vychováváni k tomu, aby neprojevovali slabost a řešili problémy sami. Ženy zase mohou mít pocit, že by měly zvládat péči o druhé bez vlastních potřeb. Tato očekávání nás mohou tlačit do pozic, které nám brání říct si o pomoc.Duševní obtíže – deprese může způsobovat, že si myslíme, že si pomoc nezasloužíme nebo že nám stejně bude k ničemu. Úzkost může zesilovat obavy z odmítnutí. Některé duševní poruchy přímo ovlivňují naši schopnost vnímat a komunikovat vlastní potřeby.
Není to vaše chyba
Tyto naučené vzorce nejsou naší slabostí. Jsou to pozůstatky toho, jak jsme se naučili přežívat v podmínkách, které pro nás nebyly příznivé a my jsme je nedokázali změnit. Jsou důkazem naší adaptability, ne našeho selhání.
Ale dospělost znamená, že můžeme zkusit něco nového. Můžeme si vybrat jiné lidi, jiné vztahy, jiné reakce. Můžeme se naučit, že žádat o pomoc je v pořádku. A třeba přijdeme na to, že druzí často chtějí pomoci, jen nevědí jak.
Ukázat naší zranitelnost není slabost, je to největší projev odvahy. Ukázat, že něco nezvládáme, že potřebujeme druhé vyžaduje sílu. Zvlášť když jsme se už někdy spálili.
Rozlišení: jakou pomoc vlastně potřebuju?
Pojďme si ujasnit, o jakou pomoc vlastně stojíme, pomůže nám to pak přesně formulovat, co potřebujeme. Existují totiž různé typy podpory:
- Praktická pomoc — někdo nám fyzicky pomůže s úkolem, převezme část práce, pohlídá děti, pomůže s nákupem.
- Emoční podpora — někdo nás vyslechne, projde s námi těžkou chvílí, nenechá nás samotné s tím, co cítíme.
- Informační podpora — někdo nám poradí, ukáže cestu, vysvětlí, jak na to.
Další typy pomoci mohou zahrnovat finanční podporu (materiální zajištění, pomoc s penězi), strukturální pomoc (někdo nám pomůže vytvořit plán, organizovat věci), validaci a potvrzení (ujištění, že to, co cítíme, je v pořádku), pouhou přítomnost (někdo s námi prostě jen bude, aniž by musel něco dělat nebo říkat), obhajobu (někdo za nás promluví, zastane se nás) nebo odbornou pomoc (terapie, lékařská péče, právní poradenství).
Když víme, co potřebujeme, umíme to lépe pojmenovat. A taky se nám lépe hledá ten správný člověk, na kterého se obrátit.
Jak si o pomoc říct – konkrétně
Někdy stačí málo. Nemusíme mít připravenou dokonalou větu. Stačí být upřímní.
- V práci: „Mám toho teď opravdu hodně a sama to nestíhám. Mohl bys mi prosím pomoct s tímto úkolem?”
- V rodině: „Jsem dnes úplně vyčerpaná a potřebuju si odpočinout. Můžeš, prosím, uklidit po večeři ty?”
- Mezi přáteli: „Mám teď těžké období a potřebuju se vypovídat. Máš chvilku mě vyslechnout?”
- Na úřadě, u lékaře: „Nejsem si jistý, jak to vyplnit, mohl byste mi to prosím vysvětlit krok za krokem?”
Nemusí to být dokonalé. I nepříliš elegantně formulovaná prosba je lepší než trpět v tichosti. A pokud poskytnutá pomoc nesplňuje vaše představy, můžete to upřesnit. Skutečná pomoc je totiž o naplnění potřeb druhého, ne o tom, co si my myslíme, že potřebuje. A k tomu je nezbytná komunikace a naslouchání, ptaní se, zpřesňování. Pokud někdo dělá to, co si sám myslí, že potřebujeme, aniž by se ptal, není to pomoc, je to kontrola.
Důležité je také vědět, že můžeme říct nabídnuté pomoci “ne”, pokud nedostáváme to, co potřebujeme. Třeba někdo nabídne radu, zatímco my si přejeme, aby nás vyslechl. Můžeme říct: “Děkuju za radu, ale teď bych hlavně potřeboval(a), aby mě někdo vyslechl.” To není nevděčnost, to je upřímnost a laskavé starání se o sebe.
Co se může stát, když si řeknete o pomoc
Možná si kladete otázku: “A když si řeknu? Co se vlastně změní?” Odpověď možná nepřijde okamžitě nebo nebude zpočátku nijak dramatická. Ale něco se změní téměř vždy.
Úleva, která přichází
Už samotné vyslovení potřeby dokáže uvolnit obrovské napětí, které jsme v sobě nosili. Když to konečně řekneme nahlas “Potřebuju pomoct” něco v nás se uvolní. Slova mají moc. Dávají našemu vnitřnímu zmatku tvar. A když ten tvar sdílíme s někým druhým, už to není jen naše břemeno. Je to něco, co existuje mezi námi a druhým člověkem.
Lidé často popisují takový moment jako fyzickou úlevu, jako by jim spadl kámen ze srdce, jako by se mohli poprvé za dlouho nadechnout. Situaci to nemusí vyřešit hned, ale samotné sdílení zátěže, že něco potřebuji přináší prostor k tomu se nadechnout.
Nejste na to sami
Když si řekneme o pomoc a někdo jí poskytne, zažíváme něco velmi fundamentálního: nejsme sami. V momentě, kdy nás někdo vyslechne, připojí se k nám, zůstane s námi, dostáváme důkaz, že jí/mu na nás záleží. Že máme hodnotu. Že naše bolest je viditelná a důležitá.
Tento pocit spojení je léčivý sám o sobě. Neurologický výzkum prokázal, že sociální podpora skutečně snižuje stresovou reakci v našem těle. Když víme, že nejsme sami, náš nervový systém se dokáže uklidnit. Přestáváme být v permanentním režimu “musím to zvládnout sám”.
Vztahy se prohlubují
Když si dovolíme ukázat svou zranitelnost a požádat o pomoc, často zjišťujeme, že vztahy se prohlubují. Lidé, kteří nám pomáhají, mají příležitost ukázat, že jim na nás záleží. A my máme příležitost přijmout jejich péči. To vytváří intimitu a pocity vzájemnosti a důvěry.
Vztahy se neprohlubují tím, že jsme dokonalí a všechno zvládáme. Paradoxně se prohlubují tím, že si dovolíme být lidští. Že ukážeme, že i my potřebujeme pomoc. Dáváme tím druhému možnost být důležitý, být užitečný a být součástí našeho života.
Objevuje se naděje
I když pomoc nepřijde okamžitě nebo přesně v té podobě, jakou jsme čekali, samotný čin požádání o ni nám vrací pocit vlastní síly. Přestáváme být pasivní oběť situace. Stáváme se někým, kdo aktivně hledá řešení, kdo dělá kroky ke změně.
A s tím přichází naděje. Možná malá, možná křehká, ale reálná. Naděje, že se něco může změnit. Že nemusíme zůstat uvězněni v tom, jak to teď je.
I když to nedopadne úplně, jak čekáte
Někdy nepřijde taková pomoc, v jakou jsme doufali. Někdy se druhý netrefí do naší potřeby. Někdy to trvá déle, než bychom si přáli. Ale i tak – řekli jste to. Překonali jste tu nejtěžší překážku, odhalili jste se. A to je úspěch sám o sobě.
Každý pokus o komunikaci naší potřeby je cvičením v tom být lidský, být autentický. A i když konkrétní pomoc nepřijde od toho, koho jsme požádali, můžeme to zkusit jinde. Naučili jsme se, že máme právo žádat. A to nám už nikdo nevezme.
Když to nejde
Někdy se nám o pomoc říká těžko i proto, že jsme zklamaní z minulých zkušeností. Možná jsme o ní kdysi požádali a nikdo naše volání nevyslyšel. Možná nás odmítli, zesměšnili nebo zlehčovali naše potřeby.
Takové zážitky bolí a je přirozené, že nás odradí od toho zkusit to znovu. Ale pojďme sebrat odvahu a dovolit si to zkusit ještě jednou – například u jiných lidí, v jiný čas nebo svou prosbu formulovat jinak. Ne každý člověk je schopen nebo ochoten pomoci. To ale neznamená, že pomoc není dostupná vůbec.
A pokud se to přesto nedaří, i tak to je v pořádku. Pomoc se dá hledat i anonymně — třeba formou rozhovoru s někým, kdo naslouchá bez hodnocení. Právě proto existují linky důvěry, poradny, terapeutické služby a Terapeutická linka Sluchátko.
Nikdy není pozdě začít
Možná si říkáte: “Už je to tak dlouho, měl(a) jsem to říct už dávno.” Nikdy není pozdě začít. Každý okamžik je příležitostí udělat něco jinak. Říct si o pomoc dnes je stejně cenné jako kdykoliv jindy.
A nemusíte začínat velkým krokem. Stačí malý. Napsat zprávu. Zavolat. Říct jednu větu: “Potřebuju pomoct.”
Na Lince Sluchátko jsme tu právě pro takové chvíle. Nemusíte být v krizi. Nemusíte mít připravený dokonalý příběh. Stačí, že na to prostě nechcete být sami. Někdy prostě stačí jen slyšet na druhé straně hlas, který řekne: “Jsem tady. Poslouchám.”
A to je naprosto v pořádku.
