Konečně si sednete. Tělo se těší na chvilku klidu, ale hlava spustí svůj monolog: „Neměla bys raději něco dělat? Moc jsi toho dneska nezvládla. Jsi líná. Zase prokrastinuješ…“ A tak místo odpočinku přichází výčitky a pocit viny – neurčitý, tíživý a až příliš důvěrně známý.
Odkud se berou výčitky?
Mnohé z myšlenek, že bychom měli být aktivní, užiteční či výkonní nejsou tak úplně naše. Jsou to hlasité ozvěny něčeho, co jsme opakovaně slýchávali v útlém věku. Jsou to naučené vzorce z dětství, školního prostředí nebo kultury, v níž žijeme. Přesvědčení, že hodnota člověka roste s jeho výkonností. Že odpočinek si musíme zasloužit. Že být „dost dobrý“ znamená být pořád prospěšný. V takovém prostředí snadno vznikne nesoulad mezi naší potřebou a naším přesvědčením. Tělo a psychika si říkají o klid, ale vnitřní kritik protestuje a v nás vzniká konflikt: „Potřebuji si odpočinout – ale měl/a bych ještě něco stihnout.“ Pokud se to děje dlouhodobě, končí to takovým vyčerpáním, kdy už nám nezbývá nic jiného než odpočívat.
Na vzniku výčitek se silně podepisuje i kultura výkonu, která v nás vytváří vnitřní tlak – „makej“. Ve světě, kde je normou být zaneprázdněný, produktivní a “makat na sobě”, je odpočinek snadno vnímaný jako slabost, lenost, luxus. Výsledkem jsou pocity viny („měl/a bych něco dělat“), výčitky („nejsem dost užitečný/á“) a často i sabotáž vlastního klidu – dopřejeme si pauzu, ale nedokážeme si ji užít, protože se za ni vnitřně stydíme.
Svoji roli může hrát i sebeobětování a vztah k naší vlastní hodnotě. Pokud jsme zvyklí čerpat svou hodnotu z toho, co děláme pro druhé, může být těžké zastavit se a „nic“ nedělat. Odpočinek totiž neprodukuje žádný hmatatelný výsledek. A tak se může zdát, že odpočívat znamená ztrácet čas, kontrolu nebo vlastní identitu („Kdo jsem, když nejsem užitečný/á?“). Navíc pokud nevydržíme být sami se sebou, mohou nás klid a ticho zneklidňovat. A tehdy máme tendenci se zaměstnat – péčí o druhé, výkonem, plánováním, scrollováním. Jen abychom nemuseli zůstat v kontaktu sami se sebou se svými emocemi a s tím, co se v nás doopravdy děje.
Dalším zdrojem výčitek může být perfekcionismus a pocit nedostatečnosti. Ti, kdo si nastavují laťku velmi vysoko, často spojují svou hodnotu s výkonem. Odpočinek pak vyvolává úzkost: „Zanedbávám něco?“, „Nejsem moc měkký/á?“, „Jiní to přece zvládají bez pauzy…“
Mnozí z nás vyrůstali ve světě, kde se pochvalou šetřilo a selhání se neodpouštělo. Kde práce byla ctností a únava slabostí. A tak jsme se naučili být na sebe přísní. Až moc. Jenže svět dnes na nás klade jiné nároky a naše psychika není stroj. A když se snažíme běžet jenom na výkon, tělo i duše začnou jednoho dne protestovat.
K čemu je vina?
Vina má v lidské psychice své místo. Pomáhá nám reflektovat, že jsme někomu ublížili, připomíná nám naše vnitřní hodnoty a to, jak podstatné pro nás jsou vztahy. Ale přehnaná vina neslouží nikomu. Udržuje nás v kruhu sebetrestání, aniž by vedla ke změně nebo úlevě.
Když se cítíme vinni jen za to, že si dovolíme nic nedělat, je na místě zeptat se sám sebe: Z čeho se viním? A komu se snažím něco dokázat?
Odpočinek není odměna, ale potřeba
Dovolte si být lidský/á. Odpočinek není odměna za výkon. Je to základní lidská potřeba. Stejně jako spánek nebo dech. Nepotřebujete si ho zasloužit.
Psychika i tělo potřebují regenerovat. Odpočinek není slabost ani lenost, je to nutnost. A přesto se dnes, kdy jsme pod tlakem výkonu a produktivity, může odpočinek stát dokonce i aktem vnitřní odvahy.
Zkuste si představit, že změníte tón, kterým k sobě hovoříte. Změňte hlas dozoru na hlas porozumění:
„Dnes jsem unavený. Ne proto, že bych byl neschopný, ale proto, že jsem člověk.“
„Můžu si sednout. Nemusím si to zasloužit. Potřebuji to.“
„Když odpočívám, dělám něco důležitého. Nabírám sílu.“
Jak se učit být k sobě laskavější
Změnit to, jak k sobě mluvíme není snadné. Nejde to ze dne na den. Ale jde to – pomalu, trpělivě, po krůčcích. Pokud chcete budovat laskavější vztah sami k sobě můžete využít některý z těchto tipů:
- 1. Všimněte si, kdy výčitky přicházejí
Zkuste se u nich na chvíli zastavit. Nepotlačovat je, ale zvědomit si je. Co vám vlastně říkají? V jakých situacích se objevují? Co je spouští – konkrétní situace, lidé, úkoly? Někdy nám od tlaku uleví i jen to, že si jich všimneme: „Aha, teď se zase ozývá to známé ‘měl/a bych’.“ - 2. Zkuste rozeznat, čí hlas to je
Je to opravdu vaše přesvědčení, nebo spíš myšlenka či starý hlas někoho jiného? Možná rodiče, učitele či jíné autority… hlas, který vám kdysi říkal, co je správné a jak byste se měli chovat. Hlas, kterému jste jako dítě naslouchal/a. Dnes se z něj stal vnitřní kritik, ale jako dospělý už mu naslouchat nemusíte, vaše volby už jsou jenom vaše. - 3. Budujte si postupně k odpočinku jiný vztah
Začněte odpočívat po malých dávkách – vědomě a bez cíle. Odpočinek nemusí být hodinová jóga nebo víkend v tichu. Někdy úplně stačí pět minut ticha, spontánní hry s dětmi, klidné nadechnut, pohled z okna, nebo chvilka bez telefonu. Nepotřebujete z toho „něco mít“. Stačí dovolit si to. A být. - 4. Přehodnoťte větu: „Nemám právo odpočívat.“
Protože máte. Máme ho všichni. I když jste dnes „málo udělali“, i když nejste „dost výkonní“, i když máte pocit, že nejste „dost dobří“. Odpočinek není privilegium. Je to součást péče o sebe. A také způsob, jak se vracet k sobě – jemně, bez tlaku, s úctou.
Na závěr
Pamatujte, že odpočinek není slabost. Ani rozmar. Je to způsob, jak si zachovat vnitřní rovnováhu, duševní zdraví a dobrý vztah sám k sobě. Pokud vám v tom brání výčitky, není to vaše selhání, ale spíš signál, že se ve vás ozývá něco starého, co už vám možná dnes neslouží dobře.
Zkuste se nehodnotit. Pracujte se sebou bez tlaku. Nepřistupujte k sobě jako k úkolu, ale jako k cestě. Cestě, kde je v pořádku se vracet, hledat, zkoušet, pochybovat i chvíli si jen tak sednout… a nic.A pokud se vám někdy bude zdát, že se vám v tom těžko orientuje nebo jste v tom sami – nemusí to tak být. I od toho je tu Sluchátko. Zavolat si můžete i jen tak. Pro chvíli lidského porozumění. Bez výčitek.
