Když jsme v nejistotě, tlaku nebo máme náročné období, náš mozek se přepne do režimu přežití. Řešíme, co je potřeba zařídit. Co nesmí přestat fungovat. Co je „důležité”.
A tak uklízíme, vaříme, pracujeme, zvládáme děti, domácnost, povinnosti. Často až na hraně sil.
Je přirozené, že pak vzniká napětí. Že jsme netrpěliví. Že se objevují konflikty. Ne proto, že je s naším vztahem „něco špatně”, ale proto, že naše vnitřní baterie je vyčerpaná. Fungujeme na autopilota, jednoduše vyřizujeme úkoly jeden za druhým a nemáme už kapacitu vnímat, jak se cítí ten vedle nás. Ani jak se cítíme my sami.
A když nemáme energii sami pro sebe, na partnera už nám nezbývá vůbec.
Nástroj není cíl
Zkuste si položit jednoduchou otázku:
Co je cílem? Aby bylo uvařeno nebo abychom byli u stolu spolu a bylo nám dobře?
Jídlo je často jen nástroj. Cíl je být spolu. Mluvit spolu. Zasmát se. Cítit, že nejste na všechno sami.
Tohle je běžná past: Celé odpoledne vaříte komplikované jídlo, jste unavení, partner přijde domů, vy jste už vyčerpaní a podráždění. Místo příjemné společné večeře se pohádáte kvůli nějaké drobnosti, třeba že nechal boty uprostřed chodby. Ale ve skutečnosti nejde o boty. Jde o to, že jste se celý den snažili udělat „všechno správně” a teď si přijdete nevyslyšení.
V takové chvíli je vlastně úplně jedno, jestli jíte zbytky ze včerejška, nebo si jídlo objednáte. Naopak, pokud to uvolní prostor pro blízkost, pro rozhovor bez napětí, pro společný smích, je to vlastně velmi rozumná volba.
Někdy nejde o to „udělat věci správně”. Jde o to udělat je tak, aby se vám v tom dobře žilo.
A to platí nejen o jídle. Platí to o čistotě v bytě, o nažehlených košilích, o perfektně zorganizovaném víkendu.Toto všechno jsou jenom nástroje.
Ptejte se:
K čemu mi ten nástroj slouží? A opravdu slouží on mně?
Když dělám víc, aby mě ten druhý měl radši
Ve vztazích se občas chytíme do nenápadného kruhu:
- potřebuji ocenění, blízkost, potvrzení
- nedostává se mi toho
- tak začnu dělat ještě víc („když budu víc makat, bude mě víc milovat”)
- a pak jsem unavený/á, frustrovaný/á a stejně nenasycený/á
Je to past, do které se dá spadnout velmi snadno. Zvlášť když jsme se někdy naučili, že naše hodnota roste s tím, jak moc se snažíme, a s prací, která je za námi vidět.
Může to vypadat třeba takhle: Uvaříte, uklidíte, postaráte se o děti, zaplatíte účty, naplánujete víkend. A čekáte přirozeně, že partner řekne: „Ty jsi úžasný/á, jak to všechno zvládáš!” Ale on/a často nic neřekne. Nebo řekne jen „díky” mezi vyřizováním emailů. A vy si říkáte, jestli za to ta snaha a dřina stojí. Že vás stejně nikdo nevidí.
Problém není v tom, že partner je zlý nebo necitlivý. Problém je v tom, že výkonem si lásku nezasloužíte. A čím víc toho děláte, tím víc se od sebe vzdalujete – protože vy jste unavení a zatrpklí, a partner netuší, co se děje.
Možná by v té chvíli pomohlo otočit otázku co je kde ještě potřeba zařídit k sobě:
Co teď opravdu potřebuji já? A umím si o to říct?
Třeba nepotřebujete, aby partner ocenil, že jste uklidili kuchyň. Možná potřebujete, aby vás objal. Nebo aby si s vámi sedl a zeptal se, jak jste se dnes měli. Nebo aby prostě vzal děti na hodinu ven, abyste mohli jen tak sedět a nedělat nic.
Tři jednoduché kroky pomoci
Nejedná se o zázračné rady. Spíš malé posuny, které často uleví, jsou dlouhodobě nápomocné a snadno zařaditelné do života.
1) Zastavte se, uvědomte si, co se děje a pojmenujte to nahlas
Někdy stačí říci:
„Jsem přetížený/á a začínám být podrážděný/á.”
„Mám pocit, že se míjíme.”
„Chybí mi, že občas nejsme spolu jen tak.”
Pojmenování situace často sníží napětí. Proč? Protože partner nemusí hádat. Nemusí se bát, že něco pokazil. Vy mu dáváte informaci: „Něco se děje se mnou.”
A zároveň tím pomáháte sami sobě. Když pojmenujete, co cítíte, přestanete se pohybovat v mlhavé tísni. Máte konkrétní situaci nebo pocit, se kterým se dá pracovat.
2) Zeptejte se druhého: „Co bys teď ode mne potřeboval/a?”
Je překvapivě úlevné slyšet konkrétní odpověď.
Třeba:
„Potřebuju ocenění.”
„Potřebuju obejmout.”
„Potřebuju, abys dnes převzal/a děti.”
„Potřebuju jen 20 minut ticha.”
Často nejsme zlí ani necitliví. Jen nevíme, jak přesně pomoci nebo ani to, že ten druhý nějakou potřebuje. A když nevíme, cítíme se bezmocní a někdy i vinní. Partner pak dělá náhradní věci, „aspoň něco” (opravuje police, nakoupí, vypere). Ale vy cítíte, že vám pořád něco chybí, něco jiného.
Tahle otázka to ukončí. Dává konkrétní zadání. A vy máte jasno v tom, co máte udělat.
Nebojte se být konkrétní. „Potřebuju podporu” je hezké, ale příliš obecné. „Potřebuju, abys mi řekl, že to zvládám dobře” je něco, na co se partnerovi bude reagovat daleko lépe.
3) Oceňujte maličkosti
Každý den. Drobnosti. Bez ironie, bez „no konečně”.
Například:
„Všimla jsem si, že jsi vzal děti na zahradu, abych mohla pracovat. Díky, hodně mi to pomohlo.”
„Díky, že jsi dneska udělal/a večeři. Mám pocit, že na vše nejsem sama.”
„Oceňuju, že jsi zavolal mámě kvůli té oslavě. Mám o starost míň.”
Ocenění není cukr. Je to informace: „Vidím tě. Vnímám, co děláš. Nejsi v tom sám/sama.”
A platí to oboustranně. Když oceňujete druhého, začne oceňovat i on. Vytváříte spolu atmosféru, kde je bezpečné to dělat. Kde je v ocenění síla.
Ale pozor, netaktizujte („když ho budu chválit, on začne chválit mě”). Jděte do toho upřímně a když opravdu vidíte, co partner dělá. Pak se často opravdu stane, že i on začne víc vnímat vás.
Jak si říct o to, co potřebuji: buďte konkrétní
Nemusí to být dokonalé. Často stačí jednoduchá věta:
„Potřebuju dnes vypnout. Můžeš si prosím vzít na hodinu na starost děti?”
„Mám pocit, že se míjíme. Dáme si dnes večer 15 minut jen pro sebe, bez telefonu?”
„Nechci radu. Potřebuju jen vyslechnout.”
„Chybí mi něha. Můžeš mě obejmout?”
Všimněte si, že to nejsou výčitky. Nezačíná to slovy „Ty nikdy…” nebo „Vždycky…”. Začíná to u vás: „Já potřebuju.”
V tom přemýšlení o situaci a formulaci je obrovský rozdíl. Partner se necítí obviňován, ale osloven. Nestaví ho to do defenzivy, ale do pozice toho, kdo může pomoct.
A ještě jedna důležitá drobnost: nečekejte, že ten druhý uhodne, co vy potřebujete. I sebevíc milující partner není telepat. Když neřeknete nahlas, co potřebujete, je nespravedlivé čekat od druhého, že to pozná sám. A je nespravedlivé k vám samotným žít v neustálém pocitu, že vás nikdo nevidí, když jste jim nedali šanci vás vidět.
Kdy zpozornět: když už se doma „nedá dýchat”
Možná je dobré zbystřit, pokud:
- se dlouhodobě cítíte ve vztahu sami – mluvíte spolu, ale stejně máte pocit, že vás nikdo neslyší
- opakovaně a bez posunu se hádáte o stejně věci – třeba o domácnosti, penězích nebo čase
- máte pocit, že nesete všechno sami – a partner „nevidí”, co všechno děláte
- přestáváte si věřit a hodnotíte se jen podle výkonu – „jsem dost dobrý/á, jen když…”
To nejsou důkazy, že je s vámi něco špatně. Jsou to spíš signály, že už je něčeho moc a že váš vztah potřebuje nějakou další podporu a to zvenku. Stejně jako tělo potřebuje dodat vitamíny, odpočinek a třeba i podporu odborníka, když je vyčerpané.
Není to selhání. Je to normální. Vztahy procházejí krizemi stejně jako lidé mívají chřipku. A stejně jako u chřipky platí: čím dřív si řeknete o pomoc, tím rychleji se to vyřeší.
Nejste na to sami
Pokud máte pocit, že se doma točíte v kruhu, že je toho nějak moc, nebo že si už neumíte říct o podporu bez hádky, může pomoci promluvit si s někým, kdo vás nebude hodnotit.
Na Terapeutické lince Sluchátko jsme tu pro vás s laskavostí, anonymně a bezplatně. Někdy stačí jeden rozhovor, aby se vám trochu ulevilo a bylo jasnější, co teď potřebujete.
Zavolejte nám na 212 812 540, od pondělí do čtvrtka v čase 9:00 – 20:00, v pátek 9:00 – 18:00. Nebo nám napište a my se vám do 24 pracovních hodin ozveme.
