“Odpustit znamená osvobodit vězně – a zjistit, že tím vězněm jsem byl já.”
Kolikrát jste si řekli “Já mu/jí už odpustil(a)” a když si na tu situaci jen vzpomenete, stále vás to štve? Nebo v podobné situaci reagujete daleko prudčeji, než by si situace zasloužila?
Odpuštění patří mezi nejtěžší věci, které jako lidé dokážeme dělat. A často si myslíme, že už jsme odpustili, ale naše tělo a emoční reakce říkají něco úplně jiného.
K čemu je dobré odpuštění?
Odpuštění je jedna ze dvou nejdůležitějších dovedností potřebných k tomu, abychom měli dobře fungující vztahy. Bez odpuštění nemůžeme prožívat skutečnou blízkost a důvěru.
Představte si, že váš vztah je dům. Každé malé zranění, nedorozumění nebo zklamání je jako prasklina ve zdi. Zpočátku je možná ani nevidíte. Ale když se těch prasklin nashromáždí víc, začne domem táhnout a bude chátrat.
“V každém vztahu se časem vytváří vrstva drobných bolestí,” vysvětluje Zajíček. Partner zapomněl na výročí, o co jsme ho žádali nebo se zachoval jiným způsobem, který nás zklamal. Každý takový moment v nás zanechává stopu.
Kamínky v batohu
Můžeme si celou situaci představit jako obraz kamínků v batohu. Každé neošetřené zranění se uloží do batohu jako malý kamínek.
Jeden kamínek? Nepoznáte ho. Ale postupně jich přibývá. Manžel znovu zapomněl vyhodit odpadky, když jste ho o to prosila. Další kamínek. Kamarádka vám nedala vědět, že party zrušili, a vy jste se tam zbytečně táhli. Další kamínek. Šéf připsal vaše zásluhy kolegovi. Zase kamínek.
A najednou, ani nevíte proč se cítíte unavení, podrážděni, máte pocit, že vás nikdo nebere vážně. Ten batoh s kamínky je nesmírně těžký, ale ta bolest není konkrétní. Vy víte jen to, že vás něco pořádně zatěžuje.
Co když neodpustíme?
Neodpustit znamená dát té druhé osobě moc nad mým životem. Člověk, který nás zranil, zůstává živě s námi – ve vzpomínkách, v našich reakcích, ovlivňuje naše chování.
Možná znáte situaci: partnerka vám řekne o nějakém drobném problému a vy úplně vyletíte. Ona nechápe proč a vy vlastně také ne. Nejspíš jste právě vybalili celý ten batoh kamínků najednou. Nereagovali jste jen na to, co řekla teď, ale i na všechny předchozí situace, kdy se vás nějak dotkla a vy jste si svoje pocity ohledně toho nechal pro sebe. Taková neodpuštění jsou jako mentální spolubydlící, který nás neustále otravuje a připomíná nám křivdy, které se nám staly. A my tím ztrácíme svobodu – nežijeme přítomným okamžikem, ale táhneme s sebou zátěž z naší minulosti.
Jak poznáme, že jsme doopravdy odpustili?
Existuje jednoduchý test: vybavte si situaci, kdy vám někdo ublížil. Co cítíte? Jestli je to bolest, naštvání nebo jste z té představy rozrušení, ještě jste neodpustili.
“Je to jako s jizvou,” vysvětluje Zajíček. “Pokud na zhojenou ránu zatlačíte a nebolí, je v pořádku. Pokud to stále bolí, potřebuje další ošetření.”
Mnoho lidí si myslí, že odpustili, protože to řekli nahlas, rozhodli se tak v hlavě nebo prostě proto, že to je dobré a máme přeci odpouštět. Ale skutečné odpuštění poznáte podle toho, že když se na situaci podíváte zpětně, vaše tělo se nenapne ani nezhroutí a vaše srdce i emoce zůstanou v klidu. Ta událost už patří minulosti a neřídí vaše chování ani vaší náladu.
Jak odpouštět krok za krokem
Zajíček nabízí jednoduchou tří krokovou strukturu, kterou můžete použít:
- 1. Uzdravení minulosti: pojmenujte bolest konkrétně. Co přesně se stalo? Kdy? Jak vás to zasáhlo? Nemluvte obecně (“Vždycky na mě křičíš”), ale konkrétně (“Včera večer, když jsem ti říkala o problémech v práci, jsi na mě začal zvyšovat hlas. Cítila jsem se nepochopená a odmítnutá”).
- 2. Pokuste se pochopit druhého: neomlouvejte ho, ale zkuste pochopit, z čeho jeho chování vycházelo. Co se v něm dělo? Byl unavený? Řešil jiné starosti? Nejde o to najít výmluvu, ale rozšířit perspektivu.
- 3. Změna chování do budoucna: co potřebujete, aby se to neopakovalo? Jak můžete komunikovat líp? Jaké hranice si chcete nastavit?
A důležitá věc: kvalitní odpuštění podle Zajíčka trvá asi 10 sekund. Ne proto, že bychom měli být necitliví, ale protože dlouhé rozbory často slouží spíš našemu egu než skutečnému porozumění.
Kdo má začít?
Tady přichází překvapení: začít má ten, kdo byl zraněn. Ne ten, kdo ublížil.
Proč? Protože jen vy víte, co vás zranilo a jak moc. Partner možná vůbec netuší, že se zachoval nevhodně či necitlivě. A pokud mu to neřeknete, nemůže to změnit.
Protože vyjádření bolesti není útok. Je to pozvání ke změně. Říkáte: ‘Tohle mě ranilo, potřebuji, abys to věděl.” Neobviňujete – sdílíte.
Zranitelnost jako síla
Přiznat, že nás něco bolelo, vyžaduje odvahu. Slabý člověk útočí. Silný říká: “Tohle se mě dotklo.”
Ano, je to risk. Můžeme narazit na nepochopení nebo odmítnutí. Ale pokud chceme mít skutečně blízký vztah, musíme občas sejmout brnění a ukázat, kde jsme zranitelní.
Odpuštění neznamená návrat
Odpustit neznamená, že se máte vrátit do vztahu nebo že všechno bude jako dřív.
Opakovaně zraňující vztah nemusíte zachraňovat. Ale neneste si z něj veškerou bolest dál. Odpustit znamená pustit – ne omluvit, ne schválit. Ale zbavit se břemene. Odpustit kvůli sobě, aby vás minulost neřídila a mohli jste jít bez té zátěže dál.
A co když druhý nechce spolupracovat?
Stává se, že druhý člověk nechce slyšet o vašich pocitech, nebo už vás nemůže vyslyšet (například zemřel). Můžete odpustit i bez něj.
Odpustit je rozhodnutí. Je to cesta, kterou jdete vy, nezávisle na druhém.
Můžete si tu bolest vyjádřit sami pro sebe, napsat dopis (který nepošlete), nebo si promluvit s terapeutem. Důležité je tu bolest uznat a pak se rozhodnout a pustit ji.
Léčení potřebuje čas
Jako každá rána potřebuje i duševní zranění čas na zhojení. A některé rány potřebují víc péče než jiné.
Pokud partner zlehčuje vaši bolest (“Vždyť už jsem se omluvil, proč to pořád řešíš?”), může zranění ještě prohloubit. Opakované metaforické převazy vaší bolesti nejsou slabostí – jsou signálem, že rána potřebuje ještě péči.
Odpuštění mění vztahy
Vztahy, které prošly skutečným odpuštěním, se mění k lepšímu. Prohlubuje se vzájemná úcta, komunikace je otevřenější, důvěra roste.
Když zažijeme, že nám druhý důvěřuje a že je ochotný na sobě a našem vztahu pracovat i poté, co jsme se zranili, obnovuje se nejen vztah, ale i naše sebeúcta. Vidíme, že jsme oba schopni růstu a změny.
Závěr: Odpuštění jako cesta ke svobodě
Odpustit neznamená zapomenout. Znamená pustit to, co nás svazuje a bere nám energii na život.
Je to dovednost, kterou můžeme trénovat a zlepšovat se v ní. Někdy to zabere čas, někdy to chce několik pokusů. Ale výsledek stojí za to – osvobodíme se od zátěže minulosti a uděláme tak prostor pro opravdové a hluboké vztahy.
Jak říkal otec Pio: “Odpuštění je dar, který dáváte sami sobě.”
A pokud po něm toužíte a máte pocit, že se vám odpuštění nedaří nebuďte na to sami a obraťte se třeba na psychoterapeuty na Sluchátku.
———————————————————————————————————————————————
Nápad napsat článek o jeho bohatých zkušenostech s odpuštěním se zrodil se souhlasem Jana Zajíčka. Zdrojem pro něj je rozsáhlý rozhovor, který s ním vedla Taťána Jobová v rámci podcastu Centra pro rodinu a sociální péči v Brně. Veškeré zkušenosti vycházejí z jeho více než dvacetileté praxe v oblasti rodinné terapie a vztahového poradenství.
