Jako terapeut se ve své praxi denně setkávám s lidmi, kteří touží po jediné věci: „mít se raději a víc si věřit“. Často ale přicházejí s představou, že sebevědomí je jakýsi neprůstřelný štít, který nás zachrání před každým zraněním, a že si ho musíme vybojovat úspěchem nebo dokonalostí. Skutečné a zdravé sebevědomí ale neroste z biče, který nad sebou držíme, ale z laskavosti, kterou si prokážeme, když zrovna nejsme „nejlepší“.
Sebevědomí je subjektivní a obecné vnímání naší hodnoty. U většiny lidí vychází z hodnocení jejich charakteru a schopností, které plyne z porovnávání s druhými. Toto porovnávání je ale subjektivní, není reálným odrazem objektivní reality. Ať se zaměříme na jakoukoliv svoji vlastnost nebo dovednost, vždy budou lidi, kteří jsou v tomto ohledu objektivně lepší než my. A někdy se možná doopravdy zpronevěříme vlastním morálním zásadám. Naše sebevědomí se v tu chvíli snižuje.
A právě v tento moment se pilířem našeho duševního zdraví stává spíš sebesoucit. Zdravý sebesoucit je podklad, na kterém stojí zdravé sebevědomí. Je to laskavý, realistický a ohleduplný způsob vztahování se k sobě i ostatním, zejména v případech selhání, vnímané nedostatečnosti a nedokonalosti. Sebesoucit má dle teorie Kristin Neff tři složky: laskavost k sobě, vědomí společného lidství a ochota vnímat své pocity bez hodnocení.
Jak vypadá sebesoucit?
Zkusme se podívat na to, jak by mohly vypadat situace, kdy k sobě přistoupíme se sebesoucitem ve chvíli, kdy jsme v práci nestihli odevzdat důležitý úkol:
- Scénář A:
Vnitřní hlas vám říká: “Tak to jsi hrozně zkazil, kolegové s tím teď budou mít hodně práce. Všichni se to dozví a uvidí, že jsi podvodník. Nemáš na to dělat tuhle práci. Měl sis to lépe zapsat a pak ještě zkontrolovat. Jsi neschopný.” Jak se cítíte? Pravděpodobně staženě, v úzkosti a s chutí se schovat.
- Scénář B -sebesoucitný:
Ten stejný hlas řekne: “To mě mrzí, žes udělal chybu. Chápu, že tě to trápí, protože kolegové teď s tím budou mít hodně práce. Všichni děláme chyby. Co můžeme udělat, abychom to příště zvládli lépe? Je to teď pro tebe náročné, dej si pauzu.
V kterém případě máte více energie věc napravit a jít dál? Ve kterém případě se máte radši?
Trénink sebesoucitu v praxi
Když se cítíte pod psa nebo jste udělali chybu, zkuste na chvíli zpomalit a projděte si tyto tři kroky:
1. Změňte svůj kritický vnitřní hlas v laskavý (laskavost)
Místo bičování se za chyby přepněte na režim „podpůrný přítel“, který je empatický, vřelý a přijímá vaše nedokonalosti bez zbytečné kritiky:
- Akce: Přestaňte se oslovovat urážkami (např. „Já jsem takový idiot“).
- Zkuste si říct: „Chápu, že je mi teď blbě. Udělal jsem chybu, ale neznamená to, že jsem neschopný, jsem v pořádku.“
2. Připomeňte si, že v tom nejste sami (vědomí společného lidství)
Izolace („jen mně se to děje“) zvyšuje bolest. Nejste jediní, komu se to děje. Uvědomte si, že chybovat je základní lidská vlastnost.
- Akce: Vizualizujte si miliony lidí, kteří právě v tuhle vteřinu prožívají podobné selhání nebo nejistotu. Naše zkušenost nás nevyděluje z lidství, naopak je to důkaz, že jsem člověk, stejně jako všichni ostatní.
- Zkuste si říct: „Nejsem v tom sám/sama. Neúspěch není důkaz mé neschopnosti, ale důkaz toho, že jsem člověk. “
3. Jen pozorujte, nehodnoťte (všímavost)
Emoce jsou informace, ne rozsudek. Nemusíte je potlačovat ani se v nich utápět.
- Akce: Pojmenujte emoci bez přívlastků. Místo „hroutím se“ zkuste „vnímám v hrudi pocit staženosti a úzkosti“.
- Zkuste si říct: „Cítím smutek/vztek. Je to přirozená reakce na tuto situaci. Je to v pořádku, nemusím s tím teď bojovat.“

Rychlá první pomoc pro začátek
Pokud nevíte, jak začít, položte si v kritický moment tuhle jedinou otázku:
„Co by mi v tuhle chvíli řekl člověk, který mě má opravdu rád a záleží mu na mně?“
Vaše odpověď je váš plán, jak se k sobě v příštích pěti minutách chovat.
Sebesoucit není o tom, že se budeme neustále litovat. Sebesoucit také není způsob, jak se vymluvit z každé chyby a dále věci kazit nebo ubližovat druhým. Sebesoucit podporuje i soucit k druhým. Umožňuje nám také převzít zodpovědnost za to, jak se chováme k ostatním, protože si právě můžeme připustit vlastní selhání bez toho, aby to znamenalo, že je s námi něco špatně.
Sebesoucit nám tak umožňuje mnohem lepší zvládání emocí, převzetí zodpovědnosti za vlastní chyby a za vlastní život, být shovívavý k sobě i ke druhým, poučit se z vlastních chyb. Když tyto poklesky nejsou pro nás fatální, je mnohem jednodušší je zvládnout a nevrhat se do sebedestruktivních způsobů zvládání emocí. Pomáhá nám rozeznat a opustit nevyhovující situace, vztahy, zaměstnání. A také odpouštět ostatním.
Když se tedy vrátíme ke klientům, kteří se chtějí mít více rádi, možná není řešením cenit si na sobě více věcí a více si věřit, že jsem schopný, krásný a inteligentní. Ale možná potřebují spíš pěstovat postoj k sobě, který bude vřelý, shovívavý a nehodnotící bez ohledu na to, jak zrovna vypadají nebo co se jim zrovna nedaří. Nemusíme být dokonalí, abychom si zasloužili vlastní soucit a podporu.
